Hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie

Pseudogotický dřevěny, hnědě natřený, neogotický, 13 m vysoký, mensa 3,33 m., ve vyklencích oltáře na evangel. straně sv. František Ser. a sv. Terezie Velká, na epištoln. straně sv. Cyril a Metoděj, nad svatostánkem kalvarská scená. Socha P. Marie Nanebevzaté v životní velikosti. 

Kazatelna

Pseudogotická, dřevěná, hnědě natřená, se soškami evangelistů asi 0.60 cm. vysokými, se stříškou.

Oltář Nejsvětější Trojice

ze začátku 17. století  - architektura je z roku 1710, sochařské vybavení je přibližně z roku 1725.

Je umístěn při čele jižní boční lodi a tvoří rovnováhu k protilehlému oltáři Panny Marie. Výzdoba oltáře kombinuje ikonografické motivy Ukřižování, Nejsvětější Trojice a eucharistické symboliky. V případě malířské výzdoby nelze jednoznačně určit autora, sochařská složka je jedním z nejpozoruhodnějších děl moravského barokního sochaře Jiřího Antonína Heinze.

      V centru horní části oltáře dominuje monstrance; po levé je ukřižovaný Kristus a vpravo klečící Panna Maria. Kristovi prýští z rány na boku krev, zatímco Madoně z cudně ukrytého ňadra mléko, jejichž proudy se slévají v centrální monstranci. V jejím středu je zobrazen kříž, na kterém spočívá beránek, ztělesnění Kristovy oběti, a nad ní trůní Bůh Otec s holubicí Ducha svatého.  Ve spodní části je plocha zaplněna anděly a svatými přímluvci, kteří jsou viditelně zastoupeni sv. Janem Nepomuckým (v rochetě s almucí a smeknutým biretem v ruce), sv. Janem Sarkandeem (sutana), sv. Mikulášem z Bari (atribut tří koulí na knize), sv. Apollónií (kleště s vytrženým zubem) a dále jsou rozpoznatelní sv. Augustin (planoucí srdce), sv. Ondřej (kříž ve tvaru písmene X) a sv. Josef (lilie). Levé části této partie obrazu dominuje anděl vysvobozující hříšníka z plamenů Pekla, ve kterém jsou ponořeni další zatracenci, na což dohlíží archanděl Michael s planoucím mečem a váhami. Za touto scénou lze ještě identifikovat archanděly Rafaela (poutnická hůl) a Gabriela (lilie), tradiční účastníky Posledního soudu.

     Na obraze v nástavci podobně jako je na předchozím obrazu ústředním motivem monstrance jako symbol Těla Páně, tak na tom to je to kalich, odkazující na Krev Páně. V horní části obrazu na toto téma ukazuje výrazný kalich, který je nejen symbolem smrti, ale i výrazem úmyslu Boha Otce, jenž rozhodl o smrti Syna a dává mu kalich jako jeho pravý úděl. Jako předzvěst blízké Kristovy smrti jsou přítomni další andělé držící vedle vlastního kříže s hřeby nástroje umučení: sloup s provazy, důtky, kopí, octová houba na tyči a trnová koruna.

K Ukřižování odkazují ostatně i boční sochy oltáře, sv. Jan a sv. Máří Magdalena, tradiční asistenční postavy Kalvárie.

     První rozsáhlejší oprava, ke které došlo zřejmě velice záhy, na počátku osmdesátých let 18. století, byla vyvolána poškozením oltáře požárem v roce1779. Požár, který 7. srpna toho roku vzplál v domě mědikovce Lorenze Schrotta, stojícího v blízkosti kostela, se rychle rozšířil na okolní domy i chrám. Žár byl tehdy prý tak intenzivní, že roztavil zvony, zcela zničil hlavní oltář a destruoval zdivo mezi presbytářem a lodí kostela. Druhá oprava oltáře provedena zřejmě někdy v první polovině 20. století, snad při příležitosti šestistého výročí založení kostela, které uběhlo v roce 1927.

     Sochařská výzdoba bočního oltáře Nejsvětější Trojice je dílem moravského sochaře Jiřího Antonína Heinze. Socha v nadživotní velikosti osazená po levé straně oltáře znázorňuje sv. Marii Magdalénu. Na pravém bočním volutovém křídle je umístěna socha sv. Jana Evangelisty. Dále vidíme andílky, Beránka Božího a symbol Nejsvětější Trojice.

Oltář sv. Jana Sarkandra

z roku 1748. Uprostřed je obraz sv. Barbory. Nahoře v nástavci je malba sv. Jana Sarkandra. Tento je zde umístěn dodatečně – do roku 2008 zde byl obraz sv. Jana Křtitele. Oltář je doplněn o jednoduše zpracované postavy světic: sv. Kateřiny, Apoleny a pravděpodobně sv. Doroty (uprostřed).

Sv. Alois z Gonzagy  Přes odpor svého otce vstoupil ve svých 17 letech (1585) v Římě do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a po dvou letech složil sliby. Všechno své další úsilí věnoval studiím a péči o těžce nemocné. Během těžké morové epidemie v Římě se Alois všemožně staral o nemocné, až se nakonec sám nakazil morem. V době jeho nemoci se o něho staral sv. Robert Bellarmin, který později dosvědčil jeho svatost. Alois zemřel 21. června 1591; bylo mu teprve 23 let. Jeho ostatky se nacházejí v kostele sv. Ignáce z Loyoly v Římě. Je patronem mládeže a studentstva. Jeho atributem je lilie, kříž, lebka a růženec.

Sv. Barbora, v ruce může držet meč, symbolizující její mučednickou smrt stětím nebo také kalich s hostií, dalším atributem panny mučednice je palmový list a kniha. Její otec byl zapřísáhlým nepřítelem křesťanů. U domu nechal vybudovat luxusně zařízenou věž, do které svou velice krásnou dceru zavřel údajně proto, aby jí uchránil od všech svodů. Jeden ze sloužících sv. Barboru obrátil na křesťanskou víru. Jednoho dne u ní otec nalezl kříž a poté, co se sv. Barbora přiznala, že je křesťankou, se jí snažil otec ve zlosti zabít. Svaté Barboře se ale podařilo uprchnout k blízké skále, která se rozevřela a poskytla jí ochranu (z tohoto důvodu je sv. Barbora patronkou horníků a ochránkyní věží). Ale skála ji neochránila nadlouho - zradou se Barbora dostala do rukou soudce. Ten ji nechal mučit, aby jí tak donutil zříci se křesťanství. Nakonec ukončil život Barbory sám její otec, který jí setnul mečem hlavu.  Svatá  je také uznávána jako patronka dělostřelců.

Sv. Apolonie (Apolena) mučednice, panna, narozená ve 2. století v Alexandrii. Znázorňována je s kleštěmi a zubem, někdy s dlátem a ohněm. Je patronkou zubních lékařů, pomáhá proti bolestem zubů. Bývá uváděno, že byla dcerou senátora Alexandrie a že již měla vyšší věk. Žila jako panna zasvěcená Kristu. Asi roku 249, za císaře Décia, byla s několika jinými věřícími zajata pohany a krutě ztrýzněna. Nutili ji, aby se zřekla Krista a poklonila se božstvům, které patřily ke státnímu náboženství. Domluvu začali formou hrubého násilí - vyrazili jí všechny zuby a rozbili čelisti. Přivedli ji k hranici ať se rozhodne: Buď pro Krista a shoří v plamenech nebo se postaví proti němu a nechají ji na pokoji. S rozbitými ústy nemohla zřetelněji říci, že se rozhodla pro Krista, než sama si stoupnout na hranici.  Její skok do plamenů byl heroickým vyústěním jejích ctností

Sv. Kateřina Alexandrijská byla podle legendy křesťanskou mučednicí žijící kolem roku 300 a po staletí patřila mezi nejpopulárnější křesťanské světce. Podle křesťanské legendy doložené od 10. století byla Kateřina vzdělanou egyptskou princeznou a stala se křesťankou pod vlivem jistého místního poustevníka. Během pronásledování křesťanů císařem Maxentiem vystoupila na obranu své víry a v disputaci přesvědčila o své pravdě padesát pohanských filozofů. Maxentius  fascinovaný její osobností  jí nabídl místo po svém boku, ona však odmítla, protože se zasvětila panenství. Proto ji zhrzený vládce nechal umučit. První pokus o popravu však byl neúspěšný: Hořící kolo, na něž měla být vpletena, zasáhl blesk. Proto jí císař nechal uřezat prsy a stít hlavu. Ze žil světice namísto krve prýštilo mléko a andělé zanesli mrtvé tělo na posvátnou egyptskou horu Sinaj. Zde byly ostatky později nalezeny a vystavěn dodnes stojící klášter sv. Kateřiny. Kateřina je patronkou mimo jiné panen, učenců, studentů a učitelů, kolářů a několika dalších řemeslných profesí, námořníků a tiskařů, dále ochraňuje úrodu, pomáhá při migréně a nemocech jazyka a také při hledání utonulých. Atributy, s nimiž je zobrazována, jsou kolo, kniha, koruna a palmová ratolest.

Sv. Dorota se dle dostupných pramenů narodila někdy v roce 290 v Caesareji na blízkém východě. Byla to krásná žena, která byla neustále ve středu zájmu mužů a především římského majitelé rozsáhlých pozemků. Toho však odmítla a proto byla uvězněná a mučená a nakonec odsouzená k smrti. Jelikož byla křesťankou, cestou ke katovi se modlila k Ježíši Kristu. Zaslechl ji nějaký muž jménem Teofil a zeptal se ji, na jakou cestu se vydává. Ona mu řekla, že jde do nebe, kde bude trhat květiny a ovoce z nebeské zahrady. Teofil se jen usmál a řekl jí, že když mu z nebe pošle květiny a ovoce, i on uvěří v Ježíše Krista. Ihned potom kat popravil Dorotu ale v tu chvíli se na nebi zjevilo děťátko, které dalo Teofilovi plný košík květin a ovoce. Teofil padl na kolena a stal se z něj křesťan.

Sv. Jan Sarkander Od roku 1609 byl farářem v Uničově, 1611 farářem v Charvátech, 1612 farářem ve Zdounkách, 1615 farářem v Boskovicích. Od roku 1616 byl farářem v Holešově, kde se stal zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic. Žil na přelomu 16. a 17. Jan Sarkander se narodil v Skočově ve Slezsku, vyrůstal na Moravě, studoval v různých evropských městech a po vysvěcení na kněze působil na Moravě. Za svého života se mu podařilo přivést ke katolické víře množství bezvěrců a tím vzbudil nenávist protestantských vůdců. Vzhledem k beznadějnosti situace po rebelii protestantských stavů po roce 1618 se odhodlal vykonat pouť k zázračné Matce Boží čenstochovské v Polsku. Po návratu do Holešova se stalo, že k Holešovu táhli polští kozáci, kteří pustošili statky nekatolických pánů. Sv. Jan Sarkander jim vyšel vstříc s Nejsvětější Svátostí (tzn. posvěcená hostie) a tím Holešov zachránil, protože Poláci, katolíci, se poklonili Nejsvětější Svátosti a odjeli. Ale místo vděku povstala proti sv. Janu Sarkanderovi další vlna nenávisti. Sv. Jan Sarkander byl od protestantů brzy poté zatčen a za krutého mučení vyslýchán. Protestanté ho osočovali kvůli věrnosti Katolické Církvi, obviňovali ho z vlastizrady a chtěli na něm vyzvědět, z čeho se Ladislav z Lobkowicz u něj zpovídal. Je patronem: uchování zpovědního tajemství. Atributy: kniha, kříž, klíče (na znamení uzamčení zpovědního tajemství), nástroje mučení, případně scéna mučení, koule na noze, je zobrazován v klerice s biretem v ruce, někdy má prst u úst.

Oltář Panny Marie Sedmibolestné

Oltář architektonicky totožný s oltářem sv. Barbory z roku 1748. Oltářní obraz P. Marie Sedmibolestné je olejomalba od neznámého autora. V horní části oltáře je další obraz tzv. Veroničiny roušky. Obraz je doplněný dvěma asistujícími sochami sv. biskupů.

V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem, a proto Marii nazýváme též Sedmibolestná (meče v srdci):

První bolest zakusila Panna Maria, když jí stařičký Simeon předpovídá, že její vlastní duší pronikne meč, aby vyšla najevo smýšlení mnoha srdcí.

Druhou bolest prožila, když utíká se svatým Josefem a s Ježíškem do Egypta, aby unikli Herodovu vraždění betlémských neviňátek.

Potřetí se zaryl do jejího srdce meč bolesti, když se svatým Josefem hledá dvanáctiletého Ježíše, který se ztratil na pouti v Jeruzalémě.

Čtvrtou bolest zakusila, když se setkává se svým Synem na křížové cestě.

Pátou bolest prožila na Kalvárii, když stála se svatým apoštolem Janem u Ježíšova kříže.

Pošesté se do jejího srdce zaryl meč bolesti, když jí položili mrtvé tělo jejího Syna na klín.

Sedmou bolest zakusila, když ukládali Ježíše do skalního hrobu.

Veroničina rouška: Svatá Veronika, učednice Páně, podle legendy provázela Ježíše Krista na Křížové cestě. Aby ulevila Ježíšovi, podala mu roušku, aby si otřel krví zbrocenou tvář. Kristův obraz se tak otiskl do roušky, kterou pak sv. Veronika v Římě předala papeži Klementu I. Rouška je dodnes uchovávána jako vzácná relikvie, o pravdivosti legendy však nejsou žádné doklady.

Oltář P. Marie Růžencové

Obrazový typ oltáře vznikl kolem r. 1710. Obraz osazený v projmutém rámu, završený komplikovanou strukturou akantové řezby, ve které je vložen další medailon. Pod obrazem se nachází volně stojící menza s volutovými podstavci po stranách. Hlavní téma je Růžencová madona v podobě postavy P. Marie okroužené růžencem a v patnácti medailonech scén z jejího a Kristova života ukazující hlavní růžencová tajemství. V nástavci se nachází obraz sv. Ondřeje. Na menze stál původně obraz sv. Jana Nepomuckého, který je dnes umístěn na západní stěně kostela.

      Ondřej byl bratrem Šimona zvaného Petr a spolu s ním patřil k prvním učedníkům, které Ježíš vyzval, aby ho následovali. Ještě před Kristovým vystoupením s nadšením naslouchal kázání Jana Křtitele. Po Kristově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého se Ondřej vydal hlásat evangelium na sever, na pobřeží Černého moře. V jednom městě obrátil

na víru mladého muže proti vůli jeho rodičů; ti prohlásili, že by raději viděli syna mrtvého než zaslíbeného Kristovi. Když jejich syn přenocoval s apoštolem pod jednou střechou, rozhodli se zapálit dům. Mladík se probudil a viděl kolem sebe plameny; vzal sklenici vody, vylil ji na ně a plameny ihned uhasly. Jeho příbuzní, rozzuřeni neúspěchem, se pokoušeli vniknout do domu po žebříku, Bůh je však ranil slepotou. Tehdy mnozí, kdo byli svědky této události, uvěřili v Krista. Když Ondřej dorazil do řeckého města Patrasu, nechal ho císařův místodržící Egeas zatknout. Vytýkal mu, že odvrací lid od bohů a boří jejich chrámy. Ondřej bez bázně mluvil o Kristovi a jeho smrti na kříži a nabídl Egeovi, že mu vyloží články víry. Egeas se rozlítil a pohrozil mu smrtí, nebude-li okamžitě obětovat bohům. Když Ondřej odmítl, byl zbičován a ukřižován na kříži ve tvaru písmene X. Aby jeho muka byla delší, nebyl ke kříži přibit, ale jen připoután provazy. Zůstal živ po tři dny a po tu dobu neúnavně kázal zástupům, které se shromáždily kolem. Lid naléhal na místodržícího, aby byl Ondřej s kříže sňat a propuštěn, apoštol však takovou milost odmítl, neboť se již těšil na shledání se svým Pánem. Třetího dne ho obklopila velká záře z nebes a on v míru vypustil duši.

Apoštol Ondřej drží většinou v rukou kříž, zpravidla ve tvaru X. Někdy mívá provaz, jímž byl ke kříži připoután. Objevuje se i vyobrazení jeho mučednické smrti. Protože podle jedné pověsti byly jeho ostatky přeneseny do Skotska, stal se patronem této země. Je rovněž uctíván jako patron Řecka, kde působil.

Oltář

Oltář Panny Marie 

(původně Navštívení P. Marie)

Původní součástí tohoto oltáře byl relikviář sv. Urbana a obraz P.M. Čenstochové v bohatém vyřezávaném rámu. Zdobí jej monumentální sochy Mojžíše a Árona, postavy andílků a symbol Božího ucha ve vrcholu. Jedinou malbou oltáře je dnes scéna Navštívení P. Marie v horní části oltáře. V současné době je umístěna na oltáři socha P. Marie Lurdské.